Hello people! Namaste from India – this is a local greeting:) After three days at sea we docked in Kochi harbor (in Czech Kočín) and set off for a trip in the morning. We didn’t even have to set an alarm clock; the locals welcomed us with crazy loud music from the harbor. We heard it through our closed balcony door that awakened us. At first, it was an exotic experience, so we came out from bed, there were about ten musicians, but unfortunately everyone was playing the drums:) So, after about 2 minutes of crazy madness, we closed the door, and went to get breakfast. We didn’t eat for long, and as proper tourists rushed to meet our group in the theater (that’s where the groups meet), we took our stickers with the bus number and went out. That’s where our fast track ended because we got stuck in a queue, with impatient retirees (that was almost everyone but us) before we came in line to get our passport and visa photocopy checked by Indian border guards (even though we had the same procedure the day before on the ship). They were indeed really serious about it; maybe it was to enhance greater security in India.
Ahoj lidi! Namaste z Indie – to je místní pozdrav:) Po třech dnech na moři jsme zakotvili v přístavu Kochi (Cochi, hezky česky Kočín) a hned ráno vyrazili na výlet. Ani jsme si nemuseli dávat budíčka, probudila nás místní hlasitá uvítací hudba z přístavu, kterou jsme slyšeli přes zavřené dveře balkónu. Ze začátku to byl exotický zážitek, takže jsme vykoukli, bylo tam asi deset hudebníků, bohužel ale všichni hráli na buben:) Takže asi po 2 minutách randálu jsme dveře zase zavřeli a radši vyrazili na snídani. Moc dlouho jsme nevysedávali a jako spořádaní turisté za chvilku spěchali na sraz výletů v divadle (tam se skupiny setkávají), vzali si nálepku s číslem autobusu a pak hned vyrazili ven. Tím náš rychlý postup skončil, protože jsme zkysli v zacpaný frontě s netrpělivými důchodci (což byli skoro všichni mimo nás), než jsme přišli na řadu s ukazováním fotokopie pasu a víza indickým pohraničníkům, i když stejnou proceduru jsme absolvovali už den předtím na lodi. No, ale snad to bylo kvůli větší bezpečnosti v Indii, takže to člověk nakonec chápe.
Like everywhere in exotic countries, there was a long line of souvenir stalls on the shore, and I must admit it was no plastic junk, but really nice metal jewelry and ornaments, real silk scarves, big old-looking metal souvenirs, wood Elephants and lots more. I felt bad we couldn’t buy much since we have full suitcases of other stuff. Well, at first glance, it was a nice beginning of a good trip.
Jako všude v exotických zemích, i tady byla na břehu dlouhá řada stánků se suvenýry, a musí se uznat, že to nebyly žádné šmejdy z umělé hmoty, ale opravdu pěkné kovové šperky a přívěsky, pravé hedvábné šátky, velké starobyle vypadající kovové rolničky, dřevění sloni a spousta dalších hezkých věcí. Až mě mrzelo, že si toho člověk nemůže koupit víc, protože už tak máme plné kufry. Takže, na první pohled, začátek výletu dobrej.
To se ovšem změnilo nastoupením do autobusu, sice uklizeného, což ale nemohlo zakrýt jeho ušmudlanost. Venku pršelo (v Indii je totiž zrovna pětiměsíční období dešťů), ale to, že nám kapalo na hlavu, mohlo byt i z klimatizace, která měla navíc skoro u každého sedátka ulomené kryty větracích otvorů – ty svoje jsme s Moni nakonec ucpaly záclonkou:) A bylo hůř… Sotva jsme popojeli kousek od lodi, začalo se kolem nás rozprostírat smetiště, které nás věrně doprovázelo celý výlet. Flašky, tašky, papíry, spousta bot (proč zrovna boty, když tu navíc spousta lidí chodí bosých?) a různé neidentifikovatelné odpadky, v příkopech, na polích, na ulici, v řece, v moři (Kočín leží na ostrovech, a tak je moře kolem velmi často). Smetiště je dokonce i pod okny mahárádžova paláce, kde jsme byli v muzeu! Jeden by si myslel, že si aspoň kolem památek uklidí, ale v Kočínu s tím evidentně ještě nezačali:)
But of course, it changed by going into the bus. Though it was tidy, it couldn’t hide its idleness. It was raining outside (right now it was a five-month rainy season), but the fact that water was dripping on our heads was from air-conditioning, which had, in almost every seat, broken ventilation openings roofs – so to stop it, we stuck in the window curtain:) And it just got more interesting … as soon as we got out of the harbor, we saw the spreading junkyard around us, which faithfully accompanied us all the way till the end of the tour. Bots, bags, paper, lots of shoes (why shoes, when there are a lot of people walking barefoot?) And various unidentifiable garbage, everywhere! In ditches, fields, street, river, sea (Kochi lies on an island, so there’s sea very often). It is even under the windows of Maharaja’s palace where we visited the museum! One would think that they will clean up at least the monuments, but they obviously have not started in Kochi:)
We first visited the museum with monuments to the first Christian missionaries in India. I’m not going to show you pictures, because they were urging us all the way from the boat to not take photos or record anything. I can see your disappointed faces 🙂 … but you didn’t miss much. There were only three rooms, some church statues (what we have in Europe, so far …), and then the main attraction, a little old decayed wall in the basement, but it was flooded (it rained so much) so we could just see it from the stairs [haha]. I certainly don’t want to laugh about it, but I don’t understand why didn’t they show us something Indian, in India?
Jako první nám ukázali muzeum s památkami na první křesťanské misionáře v Indii. Fotky vám neukážu, protože nám celou cestu od lodi naléhavě zdůrazňovali, že se tam nesmí fotit ani natáčet! Už vidím ty vaše zklamané obličeje:) … ale o nic jste nepřišli. Byly to jen tři místnosti, v nich pár sošek z kostelů (jakých máme v Evropě plno – zatím…) a pak hlavní atrakce, kousek starý zbořený zdi ve sklepě, ten byl ale zatopenej, takže jsme na ni mohli jenom nakouknout ze schodů. Rozhodně se tomu nechci posmívat, ale nechápu, proč nám v Indii neukázali radši něco indického?
Another stop was at St. Francis’s Church a little further. It was better, it is said to be the oldest Christian church in all of India! But we didn’t really look in more detail. This time not because of the floods, but because you had to go in barefoot. Looking at the crowd of barefoot visitors, locals and tourists, I didn’t use this option:)
Další zastávka byla v kostele svatého Františka o kus dál. To už bylo lepší, je to totiž prý nejstarší křesťanský kostel v celé Indii! Ani ten jsme si ale pořádně neprohlídli, tentokrát ale ne kvůli potopě, ale protože se vevnitř muselo zouvat. Při pohledu na dav bosých návštěvníků, místních i turistů, jsem této možnosti raději nevyužila:)
I have already mentioned the maharaja palace, but except of the junk under the windows, it was a very nice house with beautiful antique paintings on the walls and various monuments of the royal family. The admission was indeed notable – just 5 rupees per person, which is about 2 Kč in our currency, yet they separately distribute you a ticket and then carefully checked it. Unfortunately I couldn’t take photos, (I don’t understand why?) so I can’t show you a nice litter, sixteen servants carried the maharaja in it, or an unexpectedly low door between the rooms – I’m curious, was he so small?
O mahárádžově paláci jsem se už zmínila, až na to smetiště pod okny to byl velice hezký dům s krásnými starožitnými malbami na stěnách a různými památkami na zdejší královskou rodinu. Pozoruhodné bylo i vstupné – pouhých 5 rupií na osobu, což je na naše peníze asi 2 Kč, přesto každému dali zvlášť lístek a pak ho zase pečlivě každému zkontrolovali. Bohužel se tam taky nesmělo fotit (nechápu proč?), takže vám nemůžu ukázat pěkná nosítka, ve kterých mahárádžu nosilo šestnáct služebníků, ani nečekaně nízká dvířka mezi pokoji – tak prťavý zdejší panovník snad nebyl?
The biggest attraction (but I don’t want to live there!) was a fishing area with the fish market. They use a special hunting technique, apparently by the Chinese, (but the only Chinese we saw were in our tour). It consists of having a large square net (about 7 x 7 meters) sinking by the shore, waiting for a moment to see if any trustworthy fish gets in them, and then pulling it over the surface with a roller balancing balloon. Well, there are bird flocks waiting for them to steal these fish, so the result is really thin (and that’s still a weak word) – at least what we’ve seen.
Největší zážitek (ale žít bych tam nechtěla!) byla rybářská vesnička s rybím trhem. Používají tu lov ryb, který asi zavedli Číňani, říkají mu totiž lovení do čínských sítí (ale jediné Číňany jsme v zájezdu měli my). Spočívá v tom, že velkou čtvercovou síť (asi 7 x 7 metrů) potopí u břehu, chvíli počkají, jestli jim nad ní nepřiplavou nějaké důvěřivé ryby, a pak ji kladkou vyváženou velkými kameny vytáhnou nad hladinu. Nad tou už čekají hejna ptáků, kteří jim ty rybky kradou, takže výsledek je skutečně hubený (a to je ještě slabé slovo) – alespoň co jsme my viděli.
This corresponds to the offer on the fish market, a few steps away from the network. We were surprised that the local people, that were very kind, offered us fish to buy, although of course they saw we arrived by bus and we hardly had the chance to cook it. Local people, and this is generally true, at least what I saw in Kochi, are sympathetic. Even if they want to sell you something, they do it urgently, but in a decent way, not like irritating salesmen in Egypt. These are kind, smiling, curious, and you can to talk with them (English is obviously the standard). But the trash, and dirt was just unbelievable, as you can see in my photos. A few enthusiastic tourists from our ship didn’t mind, and imitated the locals, and entered the water up to their knees, playing happily in the water. Perhaps they saw this done in a movie?
Tomu odpovídá nabídka ve stancích na rybím trhu, pár kroků od sítí. Vrchol byl, že nám ti dobří lidé ty své rybičky nabízeli ke koupi, i když samozřejmě viděli, že jsme přijeli autobusem a asi těžko máme možnost si je někde uvařit. Místní lidé, a to platí všeobecně, alespoň co jsem v Kočínu viděla, jsou sympatičtí. I když vám něco chtějí prodat, dělají to sice naléhavě, ale decentně, s vlezlými prodavači v takovém Egyptě se to nedá srovnat! Tihle jsou usměvaví, zvědaví, můžete si s nimi popovídat (angličtina je tu evidentně standard). Ovšem smetiště tady vrcholilo, jak můžete vidět na fotkách. Několika nadšeným turistkám z naší lodě to ovšem nebránilo, aby napodobily místní a vstoupily do vody až po kolena a přes tu špínu se v ní vesele ráchaly. Asi viděly nějaký film, že se to v Indii dělá?:)
I was most impressed by one salesman in a small shop with nice local souvenirs that was along the way. It was almost the end of our tour, he sighed sadly: I waited whole year for this ship…! He glanced at the crowds of tourists, who passed by around his merchandise, and when someone stopped, and refused to pay five dollars for a meter long chain of wooden elephants, plenty of multicolored ornaments, and instead offered three or four. On the boat they pay the same for a glass of juice without a hesitation (not to mention that this cruise costs more than what the local man earns for many years). It’s a strange habit that the rich tourists in poor countries negotiate like that, and then brag to each other who was most successful with bargaining. But for few more bucks might have saved this mans poor life, and maybe even give him a chance to get dinner for the whole family. So we bought at least a beautiful metal clerk from that sad salesman, and gave him ten dollars without bargaining. Which was not much for us, and for him, maybe the only good earning for the day.
Nejvíc mě dojal prodavač v malém krámku s pěknými místními suvenýry, které jsme si zrovna prohlíželi. Už se blížil večer a on si smutně povzdechl: Na tuhle loď jsem čekal celý rok…! Koukal přitom na zástupy turistů kteří kolem jeho zboží nevšímavě proudili zpátky k autobusům, a když už se někdo zastavil, tvrdošíjně odmítal zaplatit pět dolarů za metr dlouhý řetěz s řadou dřevěných slonů, spoustou pestrobarevných ozdob a rolničkami, a místo toho nabízeli tři nebo čtyři… Na lodi pak bez řečí zaplatili to samé za skleničku džusu, a ani přitom nemrkli (nemluvě o tom, že je tahle plavba stála víc, než místní člověk vydělá za bůhvíkolik let). Je to vůbec divný zvyk, že bohatí turisti v chudých zemích smlovají jako o život, a ještě se potom vzájemně chlubí, kdo byl úspěšnější. A přitom těch pár korun, co ušetřili, pro toho chudáka možná představuje jídlo na večer pro celou rodinu. Tak jsme od toho smutného prodavače koupili aspoň krásnou kovovou rolničku, a bez smlouvání mu za ni dali deset dolarů. Což pro nás nebylo moc a pro něj možná jediný pořádný výdělek za celý den.
The finale stop of our trip was to visit the Jewish district of Kochi, founded as early as the time of King Solomon in Biblical history. Since then, of course, much has changed, there are only 5 Jews living there (4 women and 1 male) and since then the district has been long settled by the locals. But the sights of Jewish history are pretty good; they also bring many tourists (for example, us). It was a Saturday, so the greatest attraction, the local synagogue, was closed. They also have a really nice Jewish cemetery, but we could only look through the gate. Other attractions in the neighborhood are Indian, though almost all have the inscription that they are located in the Jewish area. We were mostly looking forward to the local famous open-air spice market, but it was raining, so we were happy to visit a large shop called “Spice Market”, offering all sorts of spices (we bought some).
Vrcholem výletu měla být návštěva židovské čtvrti Kočína, založené prý už za časů biblického krále Šalamouna. Od těch dob se samozřejmě hodně změnilo, židů už tu prý žije jenom 5 (4 ženy a 1 muž) a čtvrť dávno osídlili místní. O památky na židovskou historii se ale starají hezky, však jim také přivádějí hodně turistů (například zrovna nás). Byla ovšem sobota, a tak největší atrakce, zdejší synagoga, byla zavřená. Mají tu i opravdu hezký židovský hřbitov, i na ten jsme ale mohli jen nakouknout skrz bránu. Ostatní zajímavosti ve čtvrti jsou indické, i když skoro všechny mají nad sebou nápis, že se nacházejí v židovské čtvrti. Na tu jsou vzpomínkou i názvy ulic. My jsme se nejvíc těšili na zdejší vyhlášený trh s kořením pod širým nebem, protože ale pršelo, spokojili jsme se s návštěvou velkého obchodu s názvem Spice Market, kde prodávali všelijaké druhy koření, z nichž jsme si pár koupili.
I will certainly remember the Jewish district because on our way back to the bus, we caught a terrible rainstorm, so we arrived completely soaked. For one day, quite an adventure, but I’m off to fanning my wet, soaked sneakers now:)
Židovskou čtvrť si budu pamatovat i proto, že když jsme se z ní vraceli k autobusu, propukl strašnej slejvák, takže na loď jsme dorazili mokrý jak myši. Na jeden den docela hodně zážitků, ale já jdu teď fénovat promočený tenisky:)