Naše cestovatelský plány (a měli jsme je veliký a hrozně se těšili!) jsou z důvodu pandemie samozřejmě v troskách. Léto strávíme nejspíš na naší terásce, sice s krásným výhledem a milovanejma kytičkama, ale exotický dálky a modrý moře to fakt nenahradí…A tak jsem se rozhodla nostalgicky zalistovat fotkama z let minulých a udělat si takový vzpomínkový okýnko. Je to totiž přesně 10 let co jsme tuhle cestu zažili.
A začneme hezky popořádku, odshora, tedy od severu. A když píšu od severu, tak to myslím doslovně. Nejsevernější místo který jsme kdy s rodinou navštívili, zná každý malý dítě – je to severní pól, na kterým žije Santa se skřítkama, co se tam celej rok lopotěj při výrobě dárků, aby měli Santa s Rudolfem na Vánoce co rozvážet hodnejm dětičkám. Původně jsme se na Severní pól chtěli dopravit vlastníma silama, po ledě na lyžích. Na mapě je to malinkej kousek, ale když jsme zjistili, jak daleko je to ve skutečnosti, nadšení nás přešlo a na řadu přišel plán B – plavba lodí.
Naše cesta začala v Murmansku, kam jsme přiletěli z finskejch Helsinek (pěkný město!). Vlekli jsme sebou veliký bágly, protože na tuhle výpravu dostanete šílenej seznam, co všechno teplýho s sebou musíte mít. Nejde ovšem o loď ledajakou – skrz to furt zamrzlý moře se na pól dostane jen ledoborec, a to dokonce ten nejsilnější na světě, v našem případě obrovskej ruskej ledoborec “50 Let Pobědy” (50 let vítězství). Je to vlastně vojenskej kolos, kde se na ňáký pohodlí moc nedbá a prioritou je furt prorážet led. Ledoborec totiž po celej rok proráží cestu nákladním lodím skrz Severní ledovej oceán, a jenom jednou ročně, v létě, vyrazí s turistama na severní pól. V přístavu to byla samá tajnost a prověřování, nic nám neukázali a vezli nás tak, abychom proboha nezahlídli něco tajnýho! Ale na lodi, když jsme vypluli, to bylo jiný kafe!
Bodrý ruský námořníci, evidentně znuděný celoročním prorážením ledu v nekonečný bílý pustině, měli z turistů radost a všechno nám ukazovali a dovolili prohlídnout. Dokonce i jadernej reaktor v hlubokým podpalubí a kapitánskej můstek na horní palubě. Museli se přitom kvůli nám uskromnit, protože pro nás vyhradili nejlepší důstojnický kajuty nahoře a sami se zmáčkli do kajut pro mužstvo v podpalubí.
Nedovedu si představit, jak ty dolní kajuty vypadaly, když i ty naše důstojnický byly prťavý, s jednou palandou, skřínkou, sprchou a WC. Na rozdíl od podpalubí tu ale bylo okno – což bylo za dne bezva (nekonečnej led jsme měli před sebou z první ruky – ale občas se na něm producíroval lední medvěd!), ovšem v “noci” to bylo horší – 24/7 bylo totiž furt světlo jako v poledne! (proto ty uvozovky), takže jsme se samozřejmě za celou plavbu vůbec nevyspali – když už, tak člověka vzbudil náraz kýlu do ledu. Představte si, že plujete a neustále razíte špičkou lodě tlustej led. Loď se prostě pořád hrozně třese, slyšíte velký rány, a když už si na ně po pár dnech jakž takž zvyknete, kapitán vás klidně uprostřed “noci” vzbudí rozhlasem, ať hned vykouknete, protože právě zahlídl polárního medvěda nebo něco jinýho zajímavýho.
Už jsem řekla, že loď to byla obrovská, takže pro ni nebyl problém mít na palubě velikou transportní helikoptéru do který se vešlo spousta lidí a každej mohl sedět u okýnka, a tou jsme dělali výlety na různý zajímavý místa, co jsme kolem nich pluli.
I když se to nezdá, k vidění toho bylo po cestě dost. Navštívili jsme třeba Ostrovy Františka Josefa, jejichž název se vztahuje k Česku – jeden z objevitelů byl totiž Čech a tak si lidi po vzniku republiky mysleli, že by to mohla bejt československá kolonie. No, jak jsem to tam viděla, moc bysme s tím nevyhráli – nejni tam totiž fakt nic, a to doslova – ani ty lední medvědi, akorát strašná kosa. Po romanticích, co tam zkusili chvíli bydlet, zbyly akorát rozbořený domečky a jedna pobořená psí bouda.
No a po pár dnech plavby a výletů helikoptérou jsme dopluli doprostřed tý bílý pustiny, půl dne jsme rejdili sem a tam až nakonec kapitán nechal zastavit stroje, protože jsme se podle GPS nacházeli na severním pólu! Led kolem lodi byl pěkně tlustej, což jsme mohli zkontrolovat na zádi, za kterou se táhla do dálky ledoborcem protažená stuha volný hladiny.
Program na pólu byl nabitej, fotili jsme se u tyče, kterou tam za tímhle účelem zapíchli, chodili kousek na sever a pak zase na jih, chytli se za ruce a kroužili kolem ní a přecházeli tak za minutu všechny poledníky – byla to vlastně malá cesta kolem světa (ta skutečná, ale zhruba na rovníku, nám rok před tím trvala víc než měsíc), šplhali jsme po kotevním lanu, ochutnávali různý grilovaný masa, co tam kuchaři vařili na ledu, připíjeli si s námořníkama.
A pak zlatej hřeb večera – svlíkli jsme se do plavek a na tom severním pólu se jeden po druhým vykoupali v moři! Neuvěřitelnej zážitek! V tý brázdě za lodí, co hned před očima zamrzala, vysekali lodníci čtverec, kolem pasu nám uvázali lano a my do tý vody, co měla mínus dva stupně, skočili a udělali pár temp. Hlídal nás při tom potápěč v tlustým neoprénu, kdyby někomu to zauzlovaný lano přece jen povolilo. A nebyli jsme tam sami! Jak jsem pozdějc zjistila na fotkách, tu volnou díru hned využila ňáká mořská potvora aby se v ní nadejchla vzduchu. Ještě že jsem to nevěděla tehdy – to by mě do vody nikdo nedostal. A když jsme každej za chvilku z tý ledárny vylezli, stál tam námořník, na každýho hodil tlustej župan a do ruky mu vrazil velkou sklenici vodky – a neuvěříte – nikdo z naší rodiny nedostal ani rýmu! (Původně jsem to přitom viděla na zápal plic.) samozřejmě jsme se hned běželi do kajuty obklíct, a pak zase ven, protože v létě slunce nad pólem nezapadá a když už tam člověk je, chce si to co nejvíc užít.
Dostali jsme pak každý certifikát že jsme stanuli na severním pólu, a taky druhej, že jsme se na něm vykoupali v moři (ten má asi málokdo). A ještě k tý vodce, ta se tu pila opravdu často. U snídaně, při obědě i při večeři (my tedy jen občas), ale co, ruská posádka – ruské zvyky.