Den třetí: úterý 12.11 – Janov

V Janově už jsme byli, takže jsme si přispali a do města vyrazili až v poledne. Do centra je to z přístavu kousek, brácha si ale vzpomněl, jak nám byly minule nepříjemný úzký uličky vedoucí souběžně s nábřežím, hemžily se v nich podezřelý postavy, a tak jsme šli radši kolem moře. Bylo hezky, a to je hned všechno veselejší. Italská města mají zvláštní kouzlo, zvlášť ta starobylá, ale Janov je mezi nimi jiný. Ulice mi připadají širší a vůbec je takový vzdušnější, na domech kolem sebe vidíte, že vznikly z bohatství tohohle kupeckého města.

Za čtvrt hodiny jsme došli k Pallazzo Rosso, Červenému paláci, kde se v polovině 19. století narodil a pak léta žil nejslavnější sběratel známek na světě Filip Ferrary. Jeho příběh je fakt zajímavý a týká se i Česka, a tak vám o něm něco povím. Jeho rodiče byli sakra prachatí, tatínek byl vévoda a k tomu jeden z nejbohatších lidí na světě! Peníze nadělal jako bankéř, stavěl ale i železnice a dokonce se podílel na financování Suezského průplavu. Maminka byla velká krasavice, z ještě vznešenější rodiny, mezi jejími předky byl dokonce i král! Měli spolu dvě děti, ale ty jim bohužel brzo umřely. Léta plynula, majetek přibýval, ale co s ním bez pokračovatele rodu? A pak najednou maminka, už nebyla nejmladší, přišla do jinýho stavu a narodil se Filip! To bylo radosti! Ovšem jen do doby, než se ukázalo, že jeho otcem není vévoda, ale dvacetiletý důstojník z Radeckého okupačních jednotek, původem z Olomouce. A k tomu se navíc časem ukázalo, že Filip je na kluky a s jedním se rozhodl žít, takže naděje na dědice rodinného jména a jmění zhasla.

Vévoda a vévodkyně skoro všechny ty ohromný peníze rozdali na dobročinný účely, v Janově zaplatili za opravu přístavu a městu věnovali i své paláce, však po nich taky pojmenovali hlavní náměstí a stanici metra. Filipovi zbyl jenom drobeček, ale i tak to byla tak obrovská suma, že si za ní mohl koupit, co chtěl. A protože sbíral známky, koupil si všechny rarity, které se daly sehnat. Byla to nakonec největší a nejúžasnější sbírka všech dob. Ale skončila špatně. Filip se vypravil za svým skutečným otcem do Olomouce a nechal se od něj adoptovat. Moc si nepolepšil, protože byl rodem vévoda a ten skutečný otec byl sice taky šlechtic, ale o hodně příček nižší – pouhý rytíř. Ale na tom Filipovi nezáleželo, chtěl totiž po tom svém novém tatínkovi speciální věc: aby adoptoval nejen jeho, ale i jeho přítele! Gayové tehdy nemohli spolu veřejně žít, tak aby spolu mohli žít alespoň jako bratři… Dobrej příběh, co? A proč ta sbírka známek skončila špatně?

Adopcí Filip získal rakouské občanství a když vypukla první světová válka, musel z Francie utýct narychlo do Švýcarska a známky nechat v Paříži. V roce 1917 umřel a sbírku odkázal berlínskému Poštovnímu muzeu. A když Němci prohráli válku, Francouzi sbírku zabavili a rozprodali ji v aukcích na účet válečných reparací. Ovšem má to i světlou stránku – známky neskončily někde v muzejním depozitáři, ale obohatily sbírky spousty filatelistů na celém světě, a jejich současní majitelé se dodnes chlubí, že mají známku “ex Ferrary”. Tohle všechno vím, protože tatínek i oba moji bráchové se o známky zajímají, a tak si o tom po cestě povídali.

Janov má ale samozřejmě i jiné slavné rodáky, nejznámější je určitě Kryštof Kolumbus, jeho rodnej dům jsme taky navštívili. Na rozdíl od Palazzo Rosso to ale byla pastička na turisty – za tři eura vám ukážou dva kumbálky v malým zchátralým domečku, ve kterejch kromě pár reprodukcí nic kloudného k vidění není. Třetí slavnou osobnost spojenou s Janovem nám připomněla čínská restaurace s názvem Milion. Tohle slovo sem totiž přinesl z Číny slavný cestovatel Marco Polo, původem z Benátek, který byl v Janově ve vězení, už si ani nepamatuju, za co. Nikdo mu tady jeho zážitky z pobytu v daleké říši chána Kublaje nevěřil, a milion si ani nedovedli představit. A tak mu jako údajnému lháři říkali pan Milion, což teď název týhle restaurace stylově připomíná.

Než jsme si centrum starého Janova procourali uběhl skoro celý den a my se pomalu vraceli na loď. Po cestě jsme se stavili v krásně vonící pekárně a poručili si dlouhý tyčinky s kmínem. Prodavač nám je nabral z košíku, ale my jsme chtěli ty hezčí z výlohy. Zavrtěl nechápavě hlavou, ale vyhověl nám. A to byla chyba! Byly totiž z pobytu na sluníčku žluklý… no nic, aspoň poučení pro příště. Lepší zkušenost jsme udělali o kus dál, ve vietnamské prodejně věcí pro turisty. Už po cestě do města jsme si tu každej za pět eur koupili super čepici přes uši, protože od moře foukal studenej vítr. S tou jsem pak projela všechny následující zastávky, dokud jsme nedorazili do teplejších vod u Floridy, a mám v plánu ji nosit i v Praze!