Punta Arenas to Antarctica

Hiya everyone, after a hundred years, I’m finally back to blogging [yaaay]!:) Because I wasn’t active for a long time, I didn’t have an opportunity to wish you all a Happy New Year 2016! Even though I don’t really do resolutions – for obvious reasons (never sadly stick to them) I have huge plans (I don’t say that every year). Mainly, because 2 days ago…“drum sound effect”… I’ve finally turned in my master’s dissertation – “trumpet fanfare sound effect” please! [yaaay]! So I have plenty of free time (or I continue with a PhD – I have to think about it). Though I cannot imagine since it was so overwhelming, Moni and I counted, we were awake for 52 hours straight – and I must say there were times I was hallucinating – my Microsoft began to wave and change font. Well, luckily, those unsocial, under eye bags, and numb hands days paid off, we have completed in time with 44,000 (!) words – 140 pages [yaaay] I never imagined I could finish, and especially in such a short time! One of the reasons we were literally chained to our laptops was due to our 3 week ‘vacation’ – an expedition to Antarctica [yaaay]. For obvious reasons, Internet was unavailable, and charging of any devices was very limited – the whole camp was supported by solar energy – our dissertation was progressing very slowly (BUT we managed – knock on wood for passing!) especially in – 40 C it was quite impossible [naaay]! Before our departure to Antarctica, I backed up my entire computer on a disk, which I preventively left at the reception in Punta Arenas, I don’t know what I would do if my data would die, uhh, I don’t want to think it! [yaaay] Well, this thought really scared me, so I took a double protective notebook sleeve, to keep it all warm and safe! Even our guide recommended keeping any electronics or batteries near our bodies – in freezing temperatures the batteries run out more quickly, so I often hid my cellphone and my camera battery with me in my sleeping bag (with two other heating bottles since tents were not heated).

---

Ahoj všichni po sto letech, už jsem konečně zpátky na blogu [yaaay]!:) Protože jsem nebyla opravdu dlouho aktivní, tak jsem neměla možnost vám popřát Šťastný Nový rok 2016! I když si ani moc předsevzetí většinou nedávám, na tenhle rok mám velikánský plány! Hlavně kvůli tomu, že jsem už konečně dokončila studium, před 2 dny, takže budu mít plno volného času (nebo budu pokračovat s PhD – to musím ještě promyslet). I když si to nedokážu představit, magistr byl tolik práce, s Moni jsme si spočítaly, že jsme byly asi 52 hodin v kuse vzhůru – a musím říct, že jsme časem snad halucinovaly – na Microsoftu se mi začal měnit a vlnit text! No ale, naštěstí se ponocování vyplatilo, dokončily jsme všechno včas, finální práce měla 44 tisíc (!) slov – 140 stránek [yaaay]. Nikdy jsem netušila, že bych něco takového někdy vůbec dokončila, a hlavně za tak krátko [yaaay]! Jeden z důvodů, proč jsme byly posledních pár dnů jak pes u boudy, je, že jsme jely s rodinou na 3 týdny fuč, na expedici do Antarktidy. Nebyl tam samozřejmě Internet a jakékoli nabíjení notebooku bylo hodně limitované – celý kemp byl podporován solární energií – diplomka se táhla hodně pomalu. A hlavně v mínus 40 C to bylo docela nemožný [naaay]! Před odletem na Antarktidu jsem si celý počítač zálohovala na disk, který jsem preventivně nechala na recepci v Punta Arenas, nevím co bych dělala, kdyby mi tam zmrznul a všechna data by se mi vymazala, uf, nechci na to ani pomyslet! Protože jsem se toho fakt děsila, vzala jsem si dvojité ochranné pouzdro na notebook, aby to bylo všechno pořádně v bezpečí! Dokonce nám průvodce doporučoval, ať si necháváme elektroniku nebo jakoukoli baterku u těla – v mrazu se baterie vybíjejí mnohem rychleji [naaay]. Takže jsem si často schovávala mobil a baterku od foťáku u sebe ve spacáku, a to jsem tam měla ještě dvě zateplovací flašky, protože stany nebyly nijak vyhřívány.

Photos from Punta Arenas

But now, first things first, how did we get to Antarctica? And why did we go there? We have been to Antarctica already once before, in 2011/2012, when we wanted to try to conquer the South Pole but due to an unexpected hurricane, we were imprisoned in White Desert camp. During the storm, we had to quickly leave our small tents and most of our belongings behind, we climbed on all fours behind each other while we were progressively pushed by two professional rescuers – it was so strong! Reaching up to 170 km / h, small staff tents even flew away, so for 3 days we (12 tourists in total and 6 guides and a few other employees) were trapped in the main tent. Can you imagine? Three days in a tent = cabin fever [yaaay]:) during the day (although there was 24/7 light) we mainly sat around a large stove, and at night we pulled out our sleeping bags. Females and light weight people slept closest to the stove (in the middle of the tent), the second group was just behind, followed by guides and staff as they were familiar with the cold temperature (due to small space capacity, some people slept on top and under dining tables). It was really an adventure – improvised toilet had 3 options – a bottle, jerry can, or a box. Under such conditions, we were of course without running water, and as savages, we washed our limbs with snow. I mean extreme times call for extreme measures right? Without knowing what is going to happen next, we were unexpectedly evacuated  to a nearby Russian polar research station Novolazarevskaya [yaaay] – you can try to find on a map:) Due to this crazy experience back in 2011/2012, we didn’t get to the South Pole and since we have been at the North Pole, we had to visit both [yaaay]!

---

Ale teď popořádku, jak jsme se vlastně na Antarktidu dostali? A proč jsme se tam vydali? Na Antarktidě jsme už jednou byli, v roce 2011/2012, kdy jsme se chtěli pokusit o dobytí Jižního Pólu. Kvůli nečekanému hurikánu jsme ale byli uvězněni v kempu White Desert. Museli jsme tehdy rychle opustit stany, v bouři jsme lezli po čtyřech a zezadu každého postupně tlačili dva profesionální záchranáři – taková to byla vichřice! Dosahovala až 170 km/h, malé stany personálu dokonce odlétly, a my jsme byli na 3 dny celá expediční skupina (12 lidí a 6 průvodců a pár dalších zaměstnanců) uvěznění v hlavním stanu [naaay]. Dovedete si to představit? 3 dny v jednom stanu! = ponorková nemoc! Přes den (i když tam je 24/7 světlo) jsme hlavně posedávali kolem velkých kamen, a v noci jsme vytáhli spacáky. Ženský a menší hubenější osoby spaly nejblíž u kamen (byla uprostřed stanu), v druhém kolečku hned za nimi druhá skupina, a pak jako poslední průvodci a zaměstnanci, kteří na zimu byli už hodně zvyklí. Dokonce se spalo na a pod jídelními stoly kvůli místu! Bylo to fakt něco – a na záchod se muselo do lahve, kanystru nebo krabice. Za takových podmínek jsme byli samozřejmě týden bez tekoucí vody, a jako trosečníci jsme se ke konci a z nouze omývali sněhem. Dokonce nás nakonec evakuovali do nedaleké ruské výzkumné polární stanice Novolazarevská [yaaay] – můžete si to zkusit najít na mapě. Kvůli tomu jsme se na Jižní Pól tenkrát nedostali, ale protože jsme na Severním Pólu už byli, samozřejmě jme museli navštívit oba [yaaay]:)

So this year we went again, this time from Chile – the southernmost city – Punta Arenas, located in Patagonia, at the sight of Tierra del Fuego (before we flew from South Africa, Cape Town). The expedition was organized by Polar Explorers – definitely check them out! I have been to Punta Arena once before few years ago when we sailed around Central and South America, from San Francisco to Buenos Aires (didn’t expect to go back so soon!) This time we arrived few days earlier; we tried necessary polar gear, checked that we have everything and bought the last necessary things. But the main reason for arriving early was due to the unknown exact date of departure to the white continent, it is determined by the weather. During the stay in Punta Arenas we were familiarized with what to expect and how the expedition will proceed. We met with other members of the expedition – 10 of us altogether, but about 30 people flew to Antarctica, for example climbers who were about to climb the highest mountain of the continent, Vinson Massif – counted in the 7 summits [yaaay]! We unexpectedly met a gentleman from the Czech Republic – a great and courageous explorer – with whom we became friends [yaaay].

---

Letos jsme se tedy vydali znovu, tentokrát z Chile – z jeho nejjižnějšího města jménem Punta Arenas, které leží v Patagonii, na dohled od Ohňové Země (předtím jsme letěli z Jižní Afriky, z Kapského Města). Expedici pořádal Polar Explorers – určitě se koukněte! V Punta Arenas jsem už jednou byla, když jsme před par lety pluli lodi kolem Střední a Jižní Ameriky, ze San Franciska do Buenos Aires. Nečekala jsem, že se tam tak brzy vrátím [yaaay]! Tentokrát jsme přiletěli o pár dní dřív, abychom si vyzkoušeli polárnickou výbavu, zkontrolovali, že všechno máme a případně dokoupili poslední nutné věci. Hlavni důvod byl ale ten, že jsme nevěděli přesný datum odletu na bílý kontinent, to se určuje podle počasí. Taky jsme byli obeznámeni, co máme očekávat a jak bude expedice probíhat. Seznámili jsme se s ostatními členy výpravy – celkem nás bylo 10, ale celkem na Antarktidu letělo asi 30 lidí, například horolezci, kteří se chystali vylézt na nejvyšší horu tohohle kontinentu. Dokonce tam byl jeden pán z Česka – velký a odvážný cestovatel – se kterým jsme se skamarádili:)

Well, after two days of waiting, we, on Dec. 3 at 8 A.M, headed out of the hotel – with the direction to the airport [yaaay]! It was a private flight, bags were not checked so bus drove up to the steps of the plane. Don’t image any fancy private jet; Antarctica flights are mainly operating Russian Ilyushin cargo planes. They have no windows – they are intended for cargo, so they don’t need nice view:) The flight lasted about 5 hours, which does not seem very long time, but in that noisy aircraft (everyone got earplugs) and looking at the mazes of wires, a container behind the last row, funny toilet, everywhere you look swinging pipes and cables, and as I said, no idea what is happening outside – well definitely an adventurous start to the 2016 [yaaay]!

---

No, po dvou dnech čekání jsme 3. prosince v 8 ráno vyrazili z hotelu – směr letiště [yaaay]! Šlo o soukromý let, tašky a batohy při nástupu nekontrolovali, takže nás autobus zavezl až na plochu, ke schůdkům do letadla [yaaay]. Nepřestavujte si žádný soukromý tryskáč, na Antarktidu létají hlavně ruské nákladní Iljušiny. Nemají okénka (jsou určeny pro náklad, a ten nikam koukat nepotřebuje) nejlepší představu, jak to uvnitř vypadá, si uděláte z obrázků. Let trval asi 5 hodin, což nezní jako dlouhá doba, ale v takovém hlučném letadle (každý dostal špunty do uší) a při pohledu na změti drátů, kontejner za vámi, legrační záchod, všude samá trubka, kabel a jak jsem řekla, hlavně žádná okénka – no opravdu dobrodružný začátek do Nového Roku! [yaaay]:)