Dalším ostrovem v Karibiku, u kterého jsme zakotvili, byl Martinik. Kdysi francouzská kolonie, teď zámořský region Francie a současně nejvzdálenější součást Evropský unie. To znamená, že se tu platí eurama a – můžete tu používat mobil jako doma! Jméno Martinique pochází ze jména Madinina, což znamená “ostrov květin”. My se pohybovali kolem přístavu, kde jsme zase tolik přírody neviděli, takže tohle nemůžu potvrdit ani vyvrátit 🙂

V přístavu vedle nás kotvila další výletní loď, odhadem pro 3 000 pasažérů, proti nám hotovej obřík. Všichni pasažéři z ní i od nás se vyrojili na nábřeží, takže v centru města Fort-de-France byla hlava na hlavě. Na takový návaly tu nejsou zrovna zařízený, v uzoučkejch uličkách se motali chodci, mopedisti a auta, chodníky úzký tak půl metru, no brzo nás procházka omrzela a rozhlíželi jsme se, kam se vrtnout. V dálce nápis Trajekt na pláž, tak se tím směrem loudavě vydáme a když dorazíme na molo, loď právě odplouvá a podle jízdního řádu další jede až za hodinu. Vycvičení pražskou MHD, kde řidič čeká, než doběhnete pár metrů od dveří, aby vám je pak zavřel před nosem a ujel, stojíme na molu jako zmoklý slepice, ani nijak negestikulujeme, nemáváme, jenom smutně koukáme a litujeme, že jsme nepřidali do kroku, když v tom – neuvěříte! Ta loď zastavila, zacouvala zpátky a naložila nás! Tak to jsem ještě nezažila a od teď to má Martinik u mě dobrý, i kdyby třeba začalo lejt! (Jako že začalo, dokonce několikrát, ale byl to vždycky jen teplej letní déšť, kterej se v tropech za chvilku přežene.)

Zrovna tahle pláž přímo proti hlavnímu městu, na kterou jsme dorazili, nebyla právě nejkrásnější, jakou jsme v Karibiku navštívili, a na dovolenou bych sem asi nejela. Ale bylo to blízko, voda průzračná a teplá, tak jsme se trochu pocachtali a za dvě hodiny stejnou lodí vyrazili zase zpátky.

V městě jsme se vyhnuli centru a vydali se hledat známou sochu nejslavnější zdejší rodačky, francouzské císařovny Josefíny, první manželky Napoleona Bonaparte. Ta je na Martiniku vnímána dodnes rozporuplně. Na jednu stranu jsou místní hrdí na její oslňující kariéru – nejenže byla císařovnou, ale její potomci se stali korunovanými hlavami ve Francii, Brazílii, Švédsku a Norsku! Na stranu druhou se jí ale vyčítá, že má vinu na tom, že na Martiniku Francie nezrušila otroctví, aby dál prosperovaly plantáže cukrové třtiny. Sochu jí ve Fort-de-France vztyčili padesát let po smrti a před dvaceti lety jí někdo urazil hlavu a bílý mramor pomníku polil červenou barvou – na znamení protestu za ta dávná příkoří. Josefínina bezhlavá socha se však politického života účastní dodnes. Když jsme ji konečně našli, na okraji velikýho parku v němž se právě chystal rockovej koncert, měla přes ruku přehozenou žlutou vestu, evidentní symbol současnýho protestního hnutí, který se z daleký Francie přeneslo až sem.

Kolem honosnejch budov z koloniální éry jsme došli zpátky do přístavu a na posilnění se stavili v místním McDonaldu. Ty francouzský mimochodem považujeme za nejhorší na světě, a tady to bohužel platilo taky – počínaje šnečí obsluhou a konče nedobrejma hranolkama.

Po občerstvení jsme si městečko pro jistotu ještě jednou prošli. Nechtělo se nám totiž věřit, že tu opravdu nic zajímavýho není? Bohužel se to ale potvrdilo, takže Fort-de-France zatím vede žebříček jako nejslabší zastávka kterou jsme na týhle plavbě navštívili. Tohle je ale na tomto typu lodního cestování skvělý. Skoro na každým místě strávíte celý den, a hned cestujete dál, takže vám ten den na slabším místě bohatě stačí a nakonec ani nevadí. Samozřejmě hraje velkou roli počasí. Pokud chytíte sluníčko, hned je celý den o něčem jiném. Dnešní dojem tak zachránili hlavně ti dobrosrdeční lodníci, co se pro nás vrátili při plavbě na pláž.

Na naši loď jsme dorazili skoro jako poslední, kolem půl šestý. Večer jsme se pěkně nadlábli a šli brzo spát, ať jsme na zítřejší den v Tobagu čilí :)!