Procestovala jsem fakt velkej kus světa a když se mě někdo zeptá, kde je to ze všeho nejkrásnější, po pravdě mu odpovídám, že nejlepší místo na žití je Praha – ale nejkrásnější že je to na havajském ostrově Maui (to si ostatně myslel i slavnej americkej letec Charles Lindberg, kterej se na Maui dokonce na starý kolena přestěhoval a nechal se tu i pohřbít). Kdyby se mě ale někdo zeptal, kde jsou na světě nejkrásnější pláže, odpověděla bych mu bez váhání: na Barbadosu!

Představte si jemňoučkou mouku, úplně bílou, a zářivě světle zelený, průzračný, teplý moře, a nad tím vším jasně modrou oblohu, v pozadí orámovanou palmama jemně se kývajícíma v chladivým větříku. Hotovej kýč, co? Ale tady je to pravda! (Že je to moře naprosto průzračný je v případě písčitý pláže naprosto mimořádný, protože jinak platí, že průzračná voda je jenom na kamenitejch plážích nebo na těch s hodně hrubým pískem, zatímco čím jemnější mají písek, tím je voda zakalenější. Proč je to na Barbadosu jinak je pro mě záhada – vysvětluju si to tím, že je ten písek sice jemnej, ale zrníčka jsou těžký a rychle klesaj ke dnu. Vyloučenej ale nejni ani jinej důvod.)

Že je to na Barbadosu super jsem si samozřejmě nevšimla sama, a tak tu o turisty nemají nouzi. Však jsou na ně taky řádně připravený! Sotva jsme v Bridgetownu vystoupili z lodi, byli jsme v přístavní hale oklopeni desítkama krámků se suvenýry a tax free zbožím, a nebyly to žádný plátěný stánky, ale opravdový kamenný prodejny. Byla tu i velká informační kancelář a dokonce pošta, kde jste si mohli koupit krásný místní známky, nalepit je na pohled a hned ho poslat.

Platí se tu barbadoskými dolary, které mají přesně poloviční cenu než americké. Místní si někdy přilepšujou tím, že od domorodců za stejnou věc inkasujou zdejší dolary a od turistů americký – ve stejný výši. Vzhledem k poměrně nízkejm cenám to bohatý turisti často přehlídnou a ti pozornější se holt ozvou a v nejhorším se pohádaj. Úřady o tomhle zvyku zjevně vědí, protože například na stanovištích taxi jsou veliký cedule s cenou v US dolarech, kterou zaplatíte za jízdu například na konkrétní pláž, na letiště, do přístavu a podobně. Neobvyklý je, že se cena stanovuje podle počtu osob! Takže plnej taxík vynese řidiči víc než když veze jednoho pasažéra.

Na Barbadosu jsem už byla před několika lety, a tak jsme tentokrát chtěli vyzkoušet jinou pláž než tehdy. Z lodi jsme se vypotáceli až v poledne, a tak jsme si vybrali tu nejbližší, prakticky v centru města. Jmenuje se Carliste Bay a taxikář nás dovezl do podniku Harbour Lights, což je noční klub a přes den plážovej resort. Určitě za to shrábnul od provozního provizi, ale pro nás to byla ta nejlepší volba. Pohodlný lehátka se slunečníkama hned v první řadě u vody, Wi-Fi v ceně, možnost různejch vodních zábav, bar a gril s různejma jídlama.

Spálený nosy jsme si namazali sedmdesátkou (jako vždy – bohužel pozdě) a šup do vody! Tady vás čekalo další překvapení! Jemňoučkej píseček pokračuje i pod vodou, nikde ani kamínek, dno se přiměřeně pozvolna sklání, takže po pár krocích už máte vodu po pás a za chvíli ke krku. To je velkej rozdíl proti takovejm Seychellám nebo Dubaji, kde jdete šílenou dálku a vodu máte furt po kolena.

Dneska byly na obloze občas i mraky, dokonce asi 5 vteřin pršelo, ale hodnej vítr je zase za chvíli odfouknul stranou, takže sluníčko mohli dál pracovat na našem opálení. Včera jsme si na Tobagu koupili velkej nafukovací kruh, kterej jsme sebou vzali na loď a teď se nám hodil – výborně jsme se na něm vyblbli. Moře totiž bylo vždycky chvilku klidný, dělalo jako že nic, a pak najednou šplouch!, veliká vlna nás hodila na břeh. A protože na něm nebyly žádný kameny – a dokonce tam nebyl ani obvyklej rigol od vln, člověk se mohl hned odrazit nohou a zpátky do moře!

Kus dál od břehu jezdily velkou rychlostí vodní skůtry, ale měli tu na ně jinej systém než jinde: Lidi se vozili s místním řidičem! To by nás teda vůbec nebavilo, ale za stejný peníze nám bez řečí půjčili tři skůtry bez řidiče – a možná byli dokonce radši. Protože kolem pláže byly po celý šíři bóje, museli jsme vyrazit kolmo od břehu hluboko do moře, což byl novej a nezvyklej zážitek – byly tam totiž už dost velký vlny. Člověk to musel pořádně rozpálit, takže nějakou šedesátkou nebo sedmdesátkou už jel po vrcholcích těch vln, kde to už jenom krátce (ale tvrdě!) drncalo. No, co vám budu povídat, vyblbli jsme se parádně, ani se nám nechtělo zpátky ke břehu!

(Naprosto vysmátý a promočený – to byla jízda)

Sluníčko se už ale pomalu sklánělo obzoru, a tak byl čas na cestu zpátky na loď. Taxikář už na nás čekal, cestou nám ukázal ještě nějaký místní pamětihodnosti (zrovna moc jich teda nebylo) a už jsme v přístavu, kde na nás čeká naše loď a na ní pokračování výkrmnýho teroru –  podvečerní salonek s uzeným lososem, pak večeře v restauraci a po ní ještě před jedenáctou v noci dorážka v bufetu. Nakonec jsme rádi, že tu nejni International café, kde jídlo podávaj 24/7! Na jinejch lodích to využíváme, ale ty konce!

A to je pro dnešek všechno, zejtra nás čeká Bequia, na Grenadinách Svatýho Vincenta!