A je tu další zastávka, zase o kus dál na jih, na Guadeloupe, přesněji na jednom z jeho přilehlých ostrůvků jménem IIes des Saintes. Gadeloupe je zámořské území Francie, které i přes tu dálku patří do Evropské unie, což má pro nás tu výhodu, že tu mobily můžete používat jako doma – volání i internet!

Den jsme začali klasicky snídaní. Na tu chodíme do bufetu v nejvyšším patře, teda palubě, odkud máme krásnej výhled do dalekýho okolí. Takže hned ráno víme, jak z výšky vypadá místo, kde jsme právě zakotvili. Dnešní ostrov se nám zalíbil na první pohled. Všude zeleň, kopečky, pár malinkejch domečků s červenejma střechama a všude kolem krásná modrá voda. Zrychlili jsme tedy pojídání croissantů a vypíjení kapučína a vyrazili na břeh.

Na ten nás opět odvezl záchraný člun, přístav je malinkej a naše loď se do něj nevešla. Po desáté hodině už na čluny nebyla žádná fronta, protože ostatní pasažéři (na téhle plavbě skoro samí důchodci) jsou na rozdíl od nás ranní ptáčci, takže jsme v člunu měli skvělý místa hned u okýnek. Cesta byla rychlá a my po zakotvení hned pelášili k místní půjčovně kol, skůtrů a golfových vozítek. Proběhli jsme uzoučkejma uličkama, všude plno barevnejch domečků, takovejch roztomilejch s verandou, kolem barů až k místním rybářům, do půjčovny. Na Googlu jsme si totiž našli, že s půjčeným vozítkem je to skvělej způsob jak procestovat ostrůvek. Pár půjčoven jsme našli, ale všechna vozítka už byla vypůjčená… Holt nás předběhli ti ranní ptáci, jó, dlouhý vyvalování v posteli má taky stinný stránky!

Vydali jsme se tedy na průzkum pěšky. Na internetu jsme si našli hlavní atrakci, což byla pláž, prý nejlepší na ostrově, tak jsme neváhali a vyrazili. Z přístavu to byla docela dálka, šli jsme asi dvacet minut, do kopce, z kopce, vesničkou, kolem rozbořenejch domečků, často i kolem odpadků, které místní v poklidu nechávají na místě, kde jim vypadly z ruky, kolem volně se potulujících skupinek koziček a rychle probíhajících slepic s vyřvaným kohoutem co pořád kokrhal. Docela jsme litovali, že jsme si nepřivstali, golfový autíčko by fakt bodlo…

(Bohužel je tu i dost bordelu)

U vstupní branky pláže stála místní kreolka a troubila na velkou lasturu. Jestli to dělala z čirý radosti, nebo to byl nějakej signál se nám zjistit nepodařilo. Možná jen lákala zákazníky do nedalékého stánku s občerstvením? My ale měli všechno s sebou, takže jsme pokračovali netrpělivě k vodě. Pláž byla překvapivě prázdná, a my rychle zjistili proč. Docela velkej kus břehu byl zavalenej mořskou řasou a do vody se nemohlo ani projít (pokud si tedy nechcete pošlapat po měkoučké, hnědé slizké trávě, která ke všemu hrozně smrdí). Opravdu tam nebyla ani noha (možná se probořila tou hromadou dolů?), ale v dáli jsme zahlédli kus volnýho břehu, kde jsme nakonec strávili odpoledne. To, že tu bylo tak liduprázdno, se vysvětlilo později – přes poledne lidi odejdou na oběd a k vodě se vracejí až pozdě odpoledne. Díky tomu jsme to tu měli skoro celý jen pro sebe.

Pláž byla nakonec fajn. Leží ve velký zátoce zatarasený protilehlým ostrovem, takže moře je tu klidný a voda prohřátá sluníčkem. Na břehu stojí dřevěný piknikový stoly, takže se můžete v klidu převlíknout a schovat si věci před pískem a toulavými psy, kteří se kolem motali a dost se k nám lísali. V moři byly na mělčině korály, ale my si mezi nima našli cestičku a ze břehu se vzájemně navigovali.

Kluci si dokonce udělali dlouhej výlet! Rozhodli se přeplavat na ten vzdálenej ostrov, oddělující zátoku od otevřenýho moře. Vzali si sebou žabky a na ostrově vylezli na kopec, prošli si to na něm až k útesu a zase přeplavali zpátky k nám. Jirka stihnul všechno dokumentovat, vzlítnul totiž nad pláží s dronem. Fotky vypadají jako výprava Froda Pytlíka z Pána prstenů do Mordoru. No, řekněte sami:)

Hned co se kluci vrátili, začal pořádnej tropickej slejvák! Během sekundy jsme se sbalili a utíkali pryč. Ale jak to tak v Karibiku bejvá, jak rychle déšť přišel, tak rychle i odešel a zase pálilo sluníčko. Byla to ale sranda, aspoň jsme zažili, jak to tady v Karibiku chodí:)

Po cestě zpátky do přístavu jsme si prohlíželi místní venkovský krámky (sestávaj obvykle z prkna položenýho přes dva sudy, nebo něco podobnýho) a u jednoho si za jedno euro koupili trs malinkejch místních banánů – byly výborný. Když jsme to ale chtěli o kus dál v jiným krámku zopakovat, tentokrát s banány normální velikosti, hodná prodavačka nám řekla, že tyhle nejsou ovoce na jedení, ale zelenina na vaření – syrový že se jíst nemůžou! To jsme nevěděli a aspoň jsme se poučili! Vy jste o tom někdy slyšeli?

V přístavu s blížícím se večerem všechno ožilo, uličkama voněl skořicovej churros (to jsou takový smažený tlustý těstový tyčinky), tak jsme si jich taky pár dali.

Na památku jsme si koupili pohled a vyrazili lodičkou zpátky na loď. Zejtra nás čeká další zastávka – na Martiniku!