St. Barts (Caribbean)

Ahoj lidi:) Tak tu po delší době konečně máme další pokračování mého cestovního deníčku! Tentokrát vás vezmu do východního Karibiku, na dvoutýdenní plavbu plnou dobrodružství. Bude toho na čtení fakt dost, máme tu totiž každý den zastávku, takže se máte na co těšit!

(První společná fotka po nalodění)

Jsme opět na plavbě se společností Princess Cruises, na její nejmenší lodi jménem Pacific. Je pro nějakých 680 pasažérů a 300 členů posádky – takže proti jiným lodím téhle firmy spíš prdítko! My s ní ale plujeme rádi, protože díky svým menším rozměrům jezdí i do menších přístavů, kam se obří lodi nevejdou, a díky tomu jsme navštívili spoustu zemí, do nichž bychom se jinak možná nepodívali (pro info – zatím jsem jich navštívila něco přes sto, přesný číslo ale z hlavy nevím, budu to muset někdy pořádně spočítat!).

 (Výhled z paluby)

Možná vám název Pacific Princess něco říká, pluli jsme na ní totiž letos v létě přes Atlantik, z Miami do Londýna, o čemž jsem na blogu taky psala. Tentokrát ale bude plavba o něco pestřejší, s každodenními zastávkami na jednotlivých karibských ostrovech.

Ale pěkně popořadě. Nalodili jsme se pár dní před Vánocemi v přístavu Fort Lauderdale – tedy jako obvykle, když plujeme z Floridy. Dva dny jsme strávili na moři (tady se tomu říká SEA DAYS), takže jsme měli čas pečlivě si vybalit (je to 2týdenní plavba, takže jsme měli velký kufry), prošmejdili loď – i když na ní vlastně všechno už známe – a využili různé aktivity. Když to teď tak po sobě čtu, slovo “aktivity” zní hodně akčně, tak radši hned upřesňuju, že šlo spíš o relax – maximálně jedna hra pingpongu a pak hned odpočinek ve vířivce s pivkem Corona 🙂

Na příjem kalorií tu ale člověk musí být opatrný, protože tyhle plavby jsou hotová výkrmna! Doslova jako u Tolkienových Hobitů – snídaně, přesnídavka, svačina, oběd … A samozřejmě se nesmí zapomenout na tradiční “odpolední čaj o třetí”, kde vám číšník ve smokingu k čaji nabídne různé druhy minisendvičů, rozmanité domácí sušenky, dortíčky a taky známé britské “scones”, což je taková kulatá tužší buchtička, která se jí s džemem a šlehačkou. Sedí se u velkých stolů v restauraci a vedou se přitom řeči. Pro osamělé cestovatele je to dobrá příležitost k seznámení a třeba i navázání přátelství s cizími lidmi. Nás ale jezdí větší parta (tentokrát nás bylo osm!), takže si bohatě vystačíme sami.

Než to všechno spořádáte uplyne hodina i víc, a to už se blíží další výkrmná akce – “elite” salónek, který je otevřený každý den v pozdním odpoledni pro “zasloužilé” pasažéry, kteří mají nejvyšší (elite) kartičku. To je status který dostanete po absolvování 15 plaveb nebo po 150 dnech na moři s touhle společností (pro mě to je 27. plavba a na moři jsem na nich dohromady strávila určitě víc než rok, takže jsem si ji zasloužila už dávno). No a v tomhle salonku každý den servírují speciální podvečerní svačinku. Včera zrovna sushi, někdy zas guacamolu s čipsy, krevety nebo různé druhy sýrů, uzeného lososa, olivy a tak.

(Hlavní jídlo – ryba na zelenince)

(Hlavní jídlo – free range kuře)

V půl osmé je pak večeře o třech nebo čtyřech chodech, takže si dovedete představit, že když si člověk nedá pozor, brzo neoblíkne ani plavky! (nebo mu prasknou při prvním tempu na zadku).

Po dvou výkrmných dnech na moři jsme v první svátek Vánoční zakotvili u ostrova Svatý Bartoloměj. Ten před více než 500 lety objevil Kryštof Kolumbus a pojmenoval ho po svým bráchovi. (Objevil tady vlastně kdeco, takže není divu, že o jména měl brzo nouzi.)

V Karibiku jsme byli už několikrát, ale na tenhle ostrůvek jsme dorazili poprvé, takže jsme se na jeho návštěvu dost těšili! Provází ho totiž pověst luxusní destinace, kam jezděj na dovolenou filmový hvězdy a pořádný pracháči. Myslím, že za tím bude i kus snobství, protože Svatej Bartoloměj je součástí Francie, a co je evropskýho – a dokonce francouzskýho! – to maj v Americe za něco mimořádnýho, asi jako u nás věci z Ameriky.

Ostrov je prťavej, takže do přístavu se nevešla ani naše né moc obří loď, proto jsme zakotvili opodál a na pevninu se dopravili lodičkou – záchranným člunem. Ta nás dovezla do hlavního města ostrova s nezvyklým jménem Gustavia. Ten název je pozůstatkem z dob, kdy ostrov patřil Švédsku a to město pojmenovali po svým králi. To už je ale dávná minulost, na kterou tady upozorňujou jen dvoujazyčný tabulky s názvy ulic – francouzsky a švédsky. Už z lodičky jsme viděli, že pověst o zájmu pracháčů nelhala – tolik luxusních jachet pohromadě jsme neviděli nikde jinde na světě! Byly jich desítky, některý přitom velký pomalu jak ten náš zaoceánskej parník! Ani se všechny nevešly ke břehu, takže některý musely zakotvit na moři a lidi z nich se na souš taky dopravovali lodičkama. Vystoupili jsme na hlavní ulici, kde to vypadalo jako v Saint Tropez. Jeden luxusní obchod vedle druhýho, mezi nima kavárny a restaurace – a všechny do jednoho zavřený! Ne, nevypukla tu morová epidemie, jsme prostě ve Francii, a tak se tu před polednem zavře a znovu otevře až k večeru! Že přijely stovky turistů připravenejch utratit svoje dolary? Maňána!

(Obří lodě)

Tak jsme vyrazili na nedalekou slavnou mušlovou pláž. Po cestě jsme míjeli zadky nablejskanejch jachet, z nichž většina byla větších a vyšších než domy na nábřeží. Některé měly na palubě dokonce i helikoptéru a na boku obří skluzavku do vody! Však uvidíte na fotkách:)

Městečko je ve srovnání s těma ohromnejma loděma takový obyčejný, docela ušmudlaný, prostě nic, co by nás okouzlilo a co jsme čekali. I tak jsme si ho ale užili!

Podle mapy, kterou jsme si vzali v přístavu, jsme došli na Mušlovou pláž. Mám podezření, že si ji tu udělali uměle, že na malou písečnou pláž v zátoce na konci Gustavie dovezli odjinud náklaďáky mušliček, které sem nasypali v pěkně tlustý vrstvě. My si je samozřejmě obdivně prohlíželi, ale ostatní návštěvníci o ně nejevili moc velký zájem (aspoň jsme si mohli vybrat ty nejhezčí).

Na pláži jsme si ani pořádně nesedli, skoro všechna lehátka byla sice volná, ale zaslechli jsme od personálu, že vypůjčení jednoho stojí na den 200 €! Tak jsme se rychle převlíkli do plavek a hurá do vody! Pláž je pokrytá mušličkami, takže to byla pořádná masáž ťapek (až to trochu bolelo), zato voda byla krásně čistá a průzračná!

Po vykoupání jsme se rozhodli trochu si prohlídnout ostrov. V přístavu jsme si vzali velkýho taxíka, s nímž jsme vyrazili na okružní výlet. Ostrov má jen 25 km2, takže jsme všechno v klidu zvládli. Viděli jsme několik pláží (je jich tu prý 20), malinkejch hotelů, restaurací, a všude kam jsme jeli, jsme se prodírali uzoučkejma klikatejma silničkama, do strmejch kopců a pak zase z nich. Ještě že tu všichni mají pidi autíčka, většinou Fiat 500 nebo Mini Cooper, takže se i na tak malým prostoru dokážou vyhnout. Někdy se mi trochu tajil dech, když jsem viděla strmej sráz pár centimetrů vedle našeho boku.

Hodná paní taxikářka sice neuměla ani slovo anglicky (a my zase francouzsky), ale nějak jsme se dorozumněli, a tak nám ukázala největší zdejší atrakce. Jako první letiště, které je považováno za jedno z nejnebezpečnějších na světě, protože jeho jediná ranvej končí malinký kousek od moře! Letadla tu vzlítávají a přistávají pár metrů nad veřejnou pláží, doslova turistům těsně nad hlavou. My takhle viděli dvě, jedno přistávalo a druhé odlétalo, a v nejvyšší sezóně jich tu prej takhle přistane nebo startuje denně i 250!

Během výletu jsme si udělali několik zastávek na různejch vyhlidkách. Ostrov je hodně skalnatej, takže tu jsou vysoký útesy, pod nima nádherně barevný moře a v dálce město. Po skalách kolem dovedně šplhaj kozorozi, kolem cest se potulujou divoký kozy.

K večeru se konečně začaly otevírat první obchody a restaurace, takže jsme si mohli skočit do creperie na fakt dobrou palačinku. To se zase Francouzům musí nechat, tak dobrý umějí jen oni! Přes celej talíř, tenoučká, jen s másílkem a cukrem. Zblajzla jsem dvě!

Pak rychle nakouknout do předraženejch krámů, kopeček dobrý francouzský zmrzliny a už byl čas pomalu se rozloučit a vrátit se na loď. Za jeden den jsme viděli asi všechno, co se na St. Barth dá, takže jsme odjížděli spokojení a natěšení na další zastávku. Zítra to bude ANTIGUA!

Napsat komentář